Jsou „bojová plemena“ opravdu nebezpečná?
V posledních letech nás média informují až znepokojivě často o brutálních útocích psa vůči člověku. Takřka hororové příběhy nešťastných obětí, které agresivní pes dohnal k zoufalému úprku či holému boji o život, vyvolávají u veřejnosti hluboké znepokojení. Spouštěčem největší vlny zděšení a odporu jsou zákonitě případy, ve kterých je vážně zraněno dítě. Bohužel ani o tragédie tohoto typu není nouze. Stále více lidí oprávněně volá po nutnosti řešení bezesporu povážlivé situace. Mnozí spatřují hlavní východisko v zákazu chovu tzv. bojových plemen psů.
Co je to vlastně „bojové plemeno“
Drsné psí zápasy byly oblíbenou lidskou kratochvílí i zdrojem přivýdělku po celá staletí. Psi bojovali buďto proti sobě navzájem či byli stavěni do boje s jinými, většinou o mnoho silnějšími zvířaty. Psí zápasy se těšily enormnímu zájmu během 18. a 19. století, postupně došlo v drtivé většině států k jejich zákazu. V současnosti probíhají ojediněle ilegálně. Někteří lidé věří, že psi určitých plemen mají geneticky zakódované sklony k vysoké agresivitě vůči člověku. Žádná taková plemena však neexistují již tisíce let. Naposledy byli chováni velmi silní psi, určení údajně pro boj proti lidem, ve starověku. Přímá chovná linie tohoto typů psů posléze zanikla.
Označení „bojové plemeno“ dokonce již není ani oficiálně uznáváno. V odborných kruzích panuje všeobecná snaha o úplnou eliminaci používání tohoto termínu coby značně zavádějícího. Zatím byl v tomto ohledu zaznamenán pouze pramalý úspěch, neboť označení se všeobecně dosti ujalo a je i nadále úzce spjato s okruhem plemen, která byla v minulosti pro psí zápasy hojně používána. O jaká plemena jde tedy konkrétně? Jedná se v první řadě o amerického pitbulteriéra, rotvajlera, různé typy bulteriérů včetně oblíbeného staforda, brazilskou filu, buldoka, kanárskou či bordeauxskou dogu a několik dalších plemen, jež vykazují podobné fyzické rysy a mají do jisté míry společnou historii.$ADSENSE_DETAIL_CLANKY_728_90_GRAFICKY
Minoritní pachatelé s ničivou razancí
Právě zástupci této skupiny plemen figurují v řadě nejvážnějších incidentů, o kterých se lze dozvědět z novin či televize. Z tohoto faktu pramení mínění spousty lidí, že jde o zdaleka největší psí agresory. Skutečnost je ovšem taková, že ročně jsou jen v Čechách pokousány psem stovky lidí, přičemž drtivé procento případů nemají na svědomí tzv. bojoví psi, ale příslušníci plemen, považovaných často za zcela mírumilovná. Pokud je ovšem někdo atakován malým chlupatým útočníkem typu jezevčíka či čivavy, většinou nejsou následky takového napadení nikterak fatální. Proto se o nich nikde tolik nepíše.
Závažnost následků i jen případného útoku je zkrátka považována za jeden z hlavních ukazatelů potencionální nebezpečnosti daného psa. Z tohoto důvodu představují psi, jejichž předkové byli stavěni do ringu a pobízeni k bratrovražednému boji, obávanou hrozbu. Tito psi, pocházející z různých končin světa, mají totiž něco společného: Síla jejich čelistí je nadprůměrná, stejně jako jejich odolnost vůči bolesti a odhodlání dovést boj do jakéhokoliv konce, je-li jednou započat.
Svaly kontra mozek
Velká fyzická síla „bojových psích plemen“ je tedy nevyvratitelným faktem. Někteří zástupci diskutovaných plemen mohou mít navíc ve srovnání s ostatními psy silné sklony k dominantnímu chování vůči jiným zvířatům. Mohutná tělesná konstituce, značný fyzický potenciál a někdy i touha dominovat – to není zrovna ideální recept na snadno ovladatelného psa. Ovšem to, zda bude mít tato kombinace faktorů u konkrétního jedince ničivé následky, je již pouhou spekulací. Svaly jsou prostředkem k vykonání toho, jaké signály vysílá mysl. A mysl psa je velice tvárná. Musí ale naslouchat tomu správnému učiteli. A tím nemůže být zdaleka každý.
Zdravě sebevědomý pes, jenž byl důkladně socializován a vychováván s maximální pečlivostí, je vzdálen problematických návyků a děsivých strachů ze zažitých křivd. Pokud má rovněž dostatek fyzické aktivity a je přiměřeně zaměstnán, nepotřebuje ventilovat svou nadbytečnou energii nežádoucím způsobem. Takový pes bezdůvodně neútočí na lidi ani na zvířata okolo sebe. Psi, kteří mají tendenci agresivně napadat jiné psy nebo dokonce člověka, trpí behaviorálními problémy, které je třeba odborně řešit. Jen zlomek případů agresivity u psů je způsoben závažnými zdravotními potížemi typu nádoru na mozku. Většinou jde o agresivitu coby následek zcela chybného přístupu chovatele.
Skutečná časovaná bomba: Jsme národem lehkovážných pejskařů
Je třeba znovu zdůraznit, že záleží zejména na chovateli, jakým směrem se bude pes ubírat. Nezodpovědný chovatel dokáže svým jednáním nezřídka psovi vytvořit doslova šrámy na duši. Ať už se jedná o drobného trpasličího pudla nebo urostlého amerického pitbulteriéra. U malého psa se může projevit potlačovaná frustrace či nadměrná bázlivost zoufalým chňapáním po všem okolo, které však bývá jen vzácně fatální. Velký a silný pes dokáže jedním dobře mířeným kousnutím přivodit úmrtí. Proto silný pes patří zásadně do rukou zkušeného chovatele, který je připraven věnovat psovi veškerý svůj volný čas, poskytnout mu dostatečnou socializaci i důsledný a trpělivý výcvik.
Jenže dosavadní praxe je naprosto odlišná. Česká republika se na jednu stranu řadí mezi pejskomilné národy, průměrným počtem psů na hlavu vysoko převyšuje mnohé jiné evropské státy. Jenže kvantita českých pejskařů není bohužel přímo úměrná kvalitě péče, kterou svým mazlíčkům někteří z nich věnují. K psům není mnohdy přistupováno s adekvátní zodpovědností a například důkladný výcvik je stále spíše minoritní záležitostí. Pes je dosud určitými lidmi vnímán jako hlídač, který prostě „patří k baráku“ a je mu věnována jen minimální pozornost či je naopak zas až příliš polidšťován a rozmazlován.
V této situaci je dosti znepokojivým faktem, že psi, kteří spadají mezi tzv. bojová plemena, se u nás stali poměrně módní záležitostí. Pořizuje si je stále více lidí. Ti často nemají ani sebemenší tušení, co takový pes ve skutečnosti obnáší. Poskytují mu od základů špatně koncipovaný výcvik, založený na hrubých negativních metodách, čímž u psa nastartují nežádoucí chování. Nebo výchovu opomíjí skoro úplně a jejich pes se stává neřízenou střelou. První náznaky problémů psa s dominancí a později i agresivitou řeší tito samozvaní pejskaři nejprve vyhýbáním se ostatním psům, lidem a v konečné fázi téměř absolutní izolací psa. Tím celý problém graduje na maximum.$ADSENSE_DETAIL_CLANKY_728_90_GRAFICKY
Princip kolektivní viny
Psi z nevyhovujících podmínek mohou vykazovat více či méně závažných poruch chování. Z rukou nezkušených chovatelů se rekrutují problémoví jedinci, kteří nevratně poškozují renomé celých plemen a v současné době v některých případech i přímo ohrožují jejich samotnou existenci. Doslova explozivní kombinaci představuje množství psů bez průkazu původu z pochybných zdrojů, jež si navíc paradoxně pořizují ti nejméně zkušení a zodpovědní lidé. Tito zástupci „bojových plemen“ pak dokážou ve vyhroceném případě napadnout člověka s následným těžkým zraněním či dokonce úmrtím dané osoby. Toto nelze popřít a je to silně alarmující.
Stejně tak je podstatné mít na paměti, že záměr napadnout člověka je naprosté většině těchto psů cizí. Ba naopak, velká část zmiňovaných plemen je za normálních podmínek vázána na člověka tou nejvroucnější láskou a miluje bezmezně i děti. Pokud je chov těchto psů veden zodpovědně a to samé platí o jejich následné výchově, jedná se o perfektní společníky s vysokou inteligencí. Někteří z nich jsou předurčeni k tomu brilantně uspět v náročné roli služebních psů. Plošný zákaz plemene by znamenal postih i pro významnou skupinu psů, kteří zvýšené riziko pro společnost nepředstavují.
Chybná identifikace skutečného viníka
Pokud navíc jako nástroj pro filtraci potencionálně nebezpečných jedinců použijeme kategorii psího plemene, bývá efektivní vymezení cílové skupiny poněkud problematické. Na základě jakých kritérii je možné postupovat? Důležitou roli hrají statistické údaje o nejvyšším počtu napadení ze strany psa v závislosti na plemeni. Dalším ukazatelem je síla plemene, která je v omezené míře také měřitelná, i když v tomto bodě by patrně nastala četná úskalí.
„Bojová plemena“ jsou bezpochyby potencionálně nebezpečná. Mezi přibližně čtyřmi stovkami existujících psích plemen to ale rozhodně nejsou jediní silní psi, kteří dokážou za jistých podmínek přivodit ošklivé zranění. Co takový německý ovčák, jenž patří mezi nejhojněji chované psy? Nebo aljašský malamut? A tak bychom mohli dlouho pokračovat.
Představme si na závěr hypoteticky situaci, kdy by skupina plemen, která nyní drží neslavné přední příčky v počtu závažných napadení člověka, neexistovala. Vrchol smutné hitparády by byl akorát uvolněn pro jiná silná a velká psí plemena. Protože přesně tento typ psů by si i nadále pořizovali problematičtí chovatelé, toužící z různých pohnutek slepě po silném psovi. Opravdoví strůjci celého problému, na něž je třeba se zaměřit, pokud má být odstraněno ohnisko ničivé patologie ve vztahu člověka a psa, ze kterého pramení to největší nebezpečí.
přečteno: 16 250x
