Můj život s foxteriérem
Krásný, inteligentní a veselý pes. Prostě takový malý velký kamarád. Přesně takhle by se dalo velmi stručně charakterizovat psí plemeno, které se tak nějak ztratilo, ačkoliv v minulém století bylo velmi oblíbené. Vzpomeňme například na pana Čapka a jeho Dášeňku. Bezva knížka o soužití „foxlíka“ se svým člověčím kamarádem. I já jsem měla tu čest s tímto vynikajícím plemenem žít několik let, na která velmi ráda vzpomínám.
Než jsem si pro ni jela, napřed jsem si zodpovědně nastudovala, co tito pejsci potřebují, jestli se bude hodit do bytu, kolik potřebuje pohybu a jak náročná je péče o jejich drsnou srst. A tak jsem se díky chytrým knížkám postupně seznamovala s plemenem, které v minulosti prošlo obrovskou vlnou nejenom obliby, ale i velké módnosti, jako snad žádné jiné plemeno. Také jsem se dozvěděla, že je to energické, podnikavé, živé a bojovné plemeno, což jsem měla později možnost opravdu poznat v realitě. Potvrdilo se mi i to, že foxteriér potřebuje pořád něco dělat, protože jak se nudí, je zle. On se jinak zabaví nějak sám, ale to je potom v ohrožení vše, co se nachází v jeho blízkosti. Další jeho klasifikací je veselá a hravá povaha, přítulnost a inteligence, ostražitost a hlavně nebojácnost. I o téhle vlastnosti jsem se několikrát později mohla přesvědčit. Prapůvodně bylo toto plemeno totiž vyšlechtěno jako pomocník myslivců. V minulosti byl také spolehlivým a hodně populárním lovcem drobných hlodavců. I přes tato všemožná varování, jsem se rozhodla si pořídit foxlíka a to prosím do bytu.
Od prvního dne, co jsem domů dovezla malinkatý, chlupatý uzlíček - psí slečnu pojmenovanou Bára, jsem neměla čas se nudit. Cokoliv, co nebylo přivázané u stropu, podlehlo jejímu zkoumání za pomoci ostrých, štěněčích zoubků. Nejvíce ohroženy byly samozřejmě papuče a jakékoliv boty, ale ve vážném nebezpečí byly například i dceřiny pastelky, či školní pomůcky, porůznu se povalující v jejím pokoji anebo klidně i zapomenuté ponožky pod postelí. Nepohrdla ničím, co by se dalo kousat a ničit. A když se Bára nedostala do jejího pokoje, kde bylo nejvíce průzkumných a likvidačních možností, nepohrdla ani kobercem v obýváku. Prostě malý ďáblík, kterého bylo lepší mít neustále na očích. I přes tyto „malé nedostatky“ se Barča velice rychle stala miláčkem celé rodiny a to hlavně pro svoji roztomilou a přítulnou povahu.
O úsměvné, ale i vážnější situace nebyla od té doby, co jsme ji měli, opravdu nouze. Vždy, když něco provedla, zkroušeně si sedla naproti mně, natočila hlavu na bok, což je specifické právě pro foxteriéry a zbožně na mě koukala. No uznejte, můžete se na takové „nevinné“ zvířátko zlobit?
Bára rostla jako z vody. Brzy se z ní stala psí slečna, která dokázala ulovit nejen v poli myšku, ale i na ulici ve městě potkána. Když se to stalo poprvé, byla jsem hrůzou bez sebe, protože co kdyby jí ten potkan něco udělal? Pořád jsem ji měla za svého mazlíčka, který nejraději odpočívá stulený u mě v klíně. Tehdy jsem si poprvé uvědomila, že mám doma opravdu nebojácného a hlavně již dospělého psa. Nějak to její psí dětství rychle uteklo. To ale nic nezměnilo na tom, že byla pořád dál lotr, kterého nebylo potřeba nějak dlouho „ukecávat“ k různým lumpárnám. Asi nikdy nezapomenu na den, kdy mě málem skolil infarkt kvůli ní a mojí dceři, která se také nikdy neřadila k hodným dětem. Pracovala jsem v turnusových směnách, kdy jsem měla po několika pracovních dnech zasloužené volno. Těšila jsem se, jak se vyspím do sytosti. Vypravila jsem dceru do školy, vyvenčila Barču a společně jsme spolu zalezly pod deku. Najednou zvonek. Za dveřmi stála sousedka a pod nos mi strkala roztržené kalhoty její malé dcery. A prý, že jí to minulý den roztrhala Bára. Nezbylo mi nic jiného, než kalhoty zaplatit, sousedce se omluvit a přemýšlet nad tím, kde se stala ve výchově chyba. Jenže to jsem ještě netušila, že chyba ve výchově byla úplně někde jinde. Zkrátím to. Během toho osudného dopoledne zazvonil zvonek u dveří ještě několikrát a přišlo snad celé sídliště, stěžovat si na naši Báru. Jednomu děcku prokousla lýtko, druhému poškrábala záda a tak dále. Prostě Barča stihla ten den zmasakrovat asi šest dětí. S netrpělivostí jsem čekala na dceru a hned jak přišla, žádala jsem vysvětlení. Bylo to jednoduché. Vlastně za to ani nemohla tak Bára, jako dcera. Před domem jsme měli dětský kolotoč. Dcera vzala Báru ven a začali se s ní honit. Když je už už doháněla, vyskočili před ní na kolotoč a rozdivočelá Barča je chňapala za nohy. Už jsem konečně chápala, co se stalo. Jen mi nešla do hlavy ta poškrábaná záda. Jednoduché. Ten kluk se totiž na kolotoči neudržel a spadl a Bára jak byla v ráži, na něj skočila. Výprask samozřejmě dostala dcera. Báru nemělo cenu trestat, už stejně nevěděla, že něco provedla.
Život s Bárou byl opravdu velmi pestrý. Když nevytáhla mámu lišku z nory od liščat, tak ulovila veverku, která jí v boji o holý život prokousla jazyk a rozervala pysky. Kolik zadávených slepic jsem musela platit. Nebo doslova rozpárala ježka. Ani ostny jí nevadily. Prostě bojovník každým coulem. Bylo to v ní. Byla klasický foxteriér a svému jménu opravdu nikdy ostudu neudělala. I přes tyto její nedostatky jsem ji milovala a ona mi moji lásku vřele oplácela. A to i v momentě, kdy jsem ji nemocnou musela nechat uspat v jejích třinácti letech. Do dneška, i po tolika letech, na ni s láskou vzpomínám. Mám už zase jiné pejsky a musím říct, že každý je jiný, každý je prostě tak, jak je tomu i u lidí, osobnost.
přečteno: 4 159x
